Jak jsme jeli autobusem z Kambodže do Thajska

kamb_1

V Asii je přechod hranice nebo výstup či vstup do země vždycky sranda. Už jsem si zvykl na to, že vízum je vlastně jenom legální prostředek k tomu, jak vás obrat o peníze hned na začátku. Stejně do většiny zemí nakonec pustí každého. Vietnam třeba vyžaduje také zvací dopis, který vám za pár dolarů vystaví přímo vietnamská vláda. Přeborníci jsou ale v Kambodži. Chcete opustit zemi letecky? Tak to si připravte 30 USD za tzv. Odletovou taxu. Po zemi to je sice zdarma, ale možná jenom proto, že místní tak aspoň dostanou více šancí, jak nezkušené a zmatené turisty obrat o pár dolarů ještě po cestě ven ze země.

Dnes vám chci popsat jak vypadala naše cesta autobusem ze Siem Reapu v Kambodži na thajský ostrov Koh Chang. Tu jsme podnikli s přítelkyní loni v zimě v rámci putování z Vietnamu do Thajska. Thajsko-kambodžský “systém” je skutečně unikátní, pro Evropana možná nepochopitelný, a přesto naprosto funkční.

kamb2

 

Lidé, kteří cestují ze Siem Reapu směrem do Thajska po zemi, míří v drtivé většině případů do Bangkoku. Koh Chang je pak zřejmě hned druhou nejčastější destinací. Na ostrově není letiště jako třeba na Phuketu, takže jenom blázen by letěl do Bangkoku a pak se vracel zpět na Koh Chang.

Vždyť to není ani tak daleko

Z našeho pohledu není vzdálenost 380 km zase tak moc. Je to asi jako cestovat z Prahy do Mnichova. I když jízdu po dálnici (alespoň v Kambodži) čekat rozhodně nemůžete. Přesto vám každý průvodce slibuje, že cesta bude trvat maximálně sedm hodin. To je na místní poměry docela odvážné tvrzení. V Siem Reapu můžete najít spoustu míst, kde si koupíte pohodlně lístek na autobus. Klidně se stačí zeptat řidiče tuk-tuku nebo někoho v místě, kde bydlíte. Stačí znát reálnou cenu a nenechat se obrat hned na začátku. Rozhodně by lístek neměl stát víc, než 400 Kč na osobu.

 

Stačí se jen zmínit, že potřebujete lístek a každý hned ochotně někam volá a má pro vás místo v autobusu. Snad nikdy nám nikdo neřekl, že už mají plno. Zaplatíte, dostanete papírek, který vypadá jako lístek a informaci o tom, v kolik a kde máte čekat. Je zcela běžné, že vás nejprve nabere tuk-tuk, který vás odveze na nádraží. Tam už vás ženou do jednoho z mnoha autobusů podle toho, jaký lísteček máte. Žádný rezervační systém nebo počítání lidí. Nikdy jsem neviděl, že by někdo vedl nějaký seznam pasažérů – prostě to klapne do posledního místa. (Setkal jsem se ale i se situací, že nás v mikrobusu pro 9 lidí jelo 15 plus motorka, kterou dovnitř nacpali výměnou za dvě sedadla, ale o tom jindy.)

Metoda tzv. “Kolektivního selhání” funguje tak, že si najdete někoho, kdo má stejnou cílovou destinaci jako vy a neustále ho po očku sledujete a říkáte si, že když by se to celé podělalo, tak jste v tom společně.

Je celkem fuk, kam přesně máte namířeno. Rozlišuje se jenom světová strana. Takže všichni, co jedou do Thajska míří na východ. Na stejný hraniční přechod, kde se teprve začnou dít zajímavé věci. Je tedy vlastně úplně jedno jakým autobusem jedete, stejně všichni skončí nakonec v té samé frontě. Ale popořadě.

Přechod hranic

Jedeme autobusem zhruba na úrovni Ikarusu. Není to vůbec špatný stroj, i když parádu s ním asi honili hlavně v osmdesátých letech. Víme, že co se kvality týká, může být i hůř. Po několika hodinách dorazíme na hranice a všichni vystoupíme ven z autobusu. Rozebíráme si batohy, které řidič mezitím vyházel na silnici, a na rameno vyfasujeme barevnou samolepku s iniciály cílové destinace. Prý ji za žádnou cenu nesmíme ztratit. My jsme od teď zelené KCH. Tím skončila mise kambodžského dopravce. Je zcela normální, že v Asii se mezistátní linka skládá ze dvou spojů. Na hranici si vás prostě nějak předají. Zažil jsem to na hranici mezi Singapurem a Malajsií i mezi Vietnamem a Kambodžou. Zajímalo by mě, jak si to pak mezi sebou vyúčtují. My jsme třeba platili za lístek v Siem Reapu nějakému nazdárkovi na našem hostelu.

Stojíme před autobusem se samolepkami na ramenou. Nikdo nám neřekl, kam máte jít, takže následujeme dav. Malá budova kousek od nás je místo, kde dostanete razítko do pasu a oficiálně tak opustíte Kambodžu. Jediná další cesta pak vede přes velký most až k thajské celnici. Turisti musí do prvního patra, kde čeká fronta jako blázen. Někteří začínají panikařit. Jsou si na beton jistí, že na druhé straně jim ujede autobus, protože na ně přeci nebude nikdo tak dlouho čekat. My zachováváme klid a kontrolujeme si lidi se zeleným KCH na rameni.

…. o dvě hodiny později

Procházíme celní kontrolou a jsme v Thajsku. Pořád jdeme rovně. Jinam to ani nejde. Za chvíli si nás začne všímat chlapík, kterého zajímá naše samolepka na rameni. Nahání lidi tak dlouho, než naplní korbu malého náklaďáku. Ženy dopředu, muži za ně. Jsme jako dobytek. Označkovaný, zmatený a čekající až ho honák nažene správným směrem. Tyhle situace jsou na Asii to nejlepší. To prostě na trase Praha – Mnichov nezažijete. Všechny nás navezli do hospody za městem, kde jsme asi hodinu čekali, než posbírají všechny se zeleným KCH na rameni. Pak teprve nastupujeme do mikrobusu, který vyráží směrem na Koh Chang.

Je to neuvěřitelně zajímavý způsob, jak si dopravci ze dvou různých zemí na hranici předávají pasažéry. V danou chvíli už nikdo neřeší, jestli máte lístek nebo ne. Ten vlastně pozbyl smyslu hned na začátku. Kdybych přijel na hranici a dal si sám na rameno cedulku, tak by to podle mě prošlo. Ale to bych jim ten systém rozbil. Takhle nikdo nechyběl, nikdo nepřebýval. Všechno zase klaplo.

Vítejte v Thajsku

Porovnat Thajsko a Kambodžu v oblasti, kde jsme přejeli hranici, bylo jako přejet z Albánie do Itálie. Lepší cesta = se vyšší rychlost. Když se k tomu přidá několikahodinové zpoždění, závody jsou na světě. Nesmíte se na to soustředit. Nekoukat, jak se jede pořád v levém pruhu a myška střídá myšku. Cesta z hranic měla podle Googlu trvat 4 hodiny, my jsme to dali za dvě a půl.

kamb3

Cestovali jsme skoro deset hodin, než jsme se konečně dostali k moři, kde na nás čekal trajekt na ostrov. I ten byl v ceně lístku, který jsme si koupili v Siem Reapu. Ale ani tady ho už nikdo vidět nechtěl. Před odplutím nám ještě stihli nabídnout, že už nyní si můžeme objednat taxík, který nás na ostrově zaveze kam budeme chtít. Pokud to prý neuděláme, tak žádný neseženeme, protože budou všechny obsazené. No nedejte 500 Kč na ruku někomu, aniž byste věděli, jak to na ostrově chodí. Navíc pokud taková “služba” stojí víc, než celá jízdenka až sem. To už jsme zažili mnohokrát. Odmítli jsme a na druhém břehu si našli vlastní, mnohem levnější, způsob dopravy.

Konečně jsme na místě. Za tmy, po jedenácti hodinách a o 4 hodiny později, než byl plán. Po cestě jsme si sehnali nocleh v odlehlé části ostrova, protože jsme tušili, že po příjezdu toho už moc na místě nepořešíme. Chtěli jsme co nejdál od lidí, protože davů bylo tento den už dost. Přicházíme na recepci, kde nám oznamují, že jejich profil na booking.com je rozbitý, mají plno a naše rezervace neplatí.

THIS IS ASIA!

…ale dobře to dopadlo

kamb4