Nikdy asi nebylo cestování snadnější a dostupnější. Internet je plný příběhů lidí, kteří se vydali jenom s batohem na zádech poznávat svět. Nenazval bych se cestovatelem, ale tomuto stylu cestování jsem přišel před pár lety na chuť. A že to někomu přijde trochu nebezpečné? Podle mě úplně zbytečná obava. Je to skvělé!
Býval jsem obyčejný řadový turista. V létě jsem se vyvalil v Egyptě na pláž nebo k bazénu, odmítl všechny nabídky předražených výletů a snažil se vypít co nejvíc drinků, které jsem měl zahrnuté v all inclusive pobytu. Vrcholem dobrodružství pak byla projížďka na čtyřkolce v písku kolem hotelu. Kvalitu dovolené jsem měřil mírou opálení a bohatostí švédských stolů v jídelně.
Pokud vám tento typ dovolené vyhovuje, tak fajn. Každý má rád něco jiného. Jestli si ale občas říkáte, že to je tak trochu nuda a chcete něco vidět a zažít, ale bojíte se cestovat na vlastní pěst, tak vězte, že ono to jde. A není to zase tak složité a nikdy není pozdě začít.
Nepovedený začátek
S babičkou jsem jako malý jezdil o víkendech po hradech a zámcích. S rodiči na dovolenou do kempu pod stan nebo do apartmánu někde u moře. K tomu krátké členství ve Skautu. Doma jsem tedy úplně nevysedával, ale že bych snil o tom, jak se s batohem vydám někam na druhou stranu světa, to taky úplně ne. Nikdy jsem ani nestudoval v zahraničí, ani neprahnul po cestách typu work & travel. Byl jsem obyčejné české dítě, které převzalo cestovatelské návyky od rodičů. Dál už jsem se je ale rozhodl formovat sám.
Pamatuji si svůj první čundr. Na týdenní putování po jižních Čechách jsem si zabalil batoh, co vážil snad 30 kilo. O tom, že to byla chyba jsem se přesvědčil hned první den. Po dvaceti kilometrech jsem si říkal, že dvoje rifle asi nebudou potřeba (a vážně nebyly). Navíc jsme hned první den totálně zmokli a v noci mě ze spacáku vyhnal potok, co se přehnal přes náš stan. Byla to zábava, ale každoroční tradice se z toho v mém případě nestala. Představa, že nejdu v dešti cestou směrem na Budějovice, ale thajskou prašnou cestou směrem na Bangkok byla prostě pořád ještě hodně daleko.
Čekání na šanci
Před pár lety se můj kamarád Honza usadil na Borneu a nabídl mi, jestli nechci přijet na návštěvu. Asie mě lákala. Možná i proto, že jsem o ní nevěděl skoro nic. A to bez legrace. Maturita ze zeměpisu, film Pláž s Leonardem DiCapriem a zprávy o tsunami v televizi. To bylo asi tak všechno. Po více, jak roce bez dovolené jsem neváhal ani minutu. Přišlo mi skoro neuvěřitelné, že bych se já, který byl do té doby nejdál s cestovkou v Egyptě, mohl podívat až na Borneo. Ale šance jet tam za někým, kdo je tam doma se neodmítá. Nakonec jsme vyrazili dva a během těch tří týdnů v Malajsii jsem zjistil, že jsem do té doby při cestování strašně plýtval časem a penězi.
Na Borneu jsem byl i v místech, kam turismus zatím (díky Bohu za to) nedorazil. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí a je to pro mě dodnes jedna z nejlepších cest, jakou jsem kdy podnikl. Lhal bych, kdybych řekl, že nás během cesty nepotkaly problémy. Jenže to samé se nám mohlo stát v Chorvatsku a nikdo by z toho žádnou vědu nedělal. Ale když se něco stane na druhém konci světa, navíc v zemi, o které tu skoro nic nevíme, hned z toho je velká událost.
My si totiž pořád myslíme, že cokoliv za hranicí Evropy nebo Ameriky je džungle a lidi se tam mají kdovíjak špatně a je tam nebezpečno. I já jsem si to myslel. Říkal jsem si kdovíjaké nebezpečí nepodstupuji, když jedu tak daleko. Ale on ten rozdíl mezi tím čundrem v jižních Čechách a v Asii není zase tak velký. Do problémů se můžete dostat všude a často si za to můžete jen a jen sami. Zmoknout můžete tady i tam. Voda je všude stejně mokrá. A všude žijí lidé, kteří vám mohou pomoci i ublížit.
Nebát se a jet
Honza mě vlastně vylákal ven z ulity. Věřil jsem, že se o nás s kamarádem postará, uděláme si u něj základní tábor a budeme vyrážet do okolí. Nic víc jsem tak neřešil. To samozřejmě udělal, ale nechtěl se stát průvodcem na plný úvazek a vodit nás všude za ručičku. Jak říkal, každý si to musí prožít po svém. Tím nejlepším co udělal bylo, že nás nasměroval. Dal nám několik rad a zbytek nechal na nás.
Já jsem tak zjistil, že není třeba mít dopředu připravený přesný plán, protože to cestu spíše komplikuje. Ubytování se může řešit i na poslední chvíli a místo na spaní se vždycky najde. Nevadí mi trocha nepohodlí, protože to většinou bývá vykoupené skvělým zážitkem. Baví mě ochutnávat to, co jsem nikdy nejedl a doslova mě pohltila možnost objevovat místa, která nejsou zatím na Trip Advisoru a potkávat se tam s místními. Prostě všechno věci, které s cestovkou buď nezažijete, nebo velmi draze zaplatíte.
Krásných míst je plno i u nás. Ale když cestujete jenom tam, kde to znáte, tak vlastně nikdy nevystoupíte ze své komfortní zóny. Až když vyrazíte někam, kde narazíte na úplně jinou kulturu, tak zjistíte, jak moc trváte na věcech, které nepotřebujete a při cestování vás jen brzdí a odvádějí od samé podstaty cestování. Jedno z pravidel, které například v Asii platí je, že nejlepší jídlo většinou bývá tam, kde to z našeho evropského pohledu vypadá vlastně strašně. Jde jenom o ten úhel pohledu.
Musíme se vzájemně motivovat
Od té doby jsem ještě jednou zkusil klasickou pobytovou dovolenou a bylo to pro mě velké trápení. Hned další rok jsem se tak do Asie vrátil. Tentokrát už bez Honzy, ale naprosto klidný. Věděl jsem, že se není čeho bát. Jela se mnou přítelkyně, pro kterou to byla první taková cesta a cítila se vlastně stejně jako já o rok dříve. Nevěděla, co čekat. Teď už může vyrazit i sama. A takových lidí je v mém okolí víc a víc.
Je super, že si můžu s tolika lidmi vyprávět o tom, kde jsme byli, co jsme tam zažili a motivovat se navzájem k dalším a dalším cestám. Težko si představit, že bychom si doporučovali pobytové zájezdy podle toho jaké tam mají bazény a jak nám chutnalo jídlo. A když potkám někoho, kdo váhá, jestli vyrazit někam jen tak s batohem, tak udělám vše proto, abych mu dodal dost důvodů proto, aby se nebál. Třeba i tím, že o svých cestách budu psát články na náš blog. Protože sám vím, jak mě potěší, když si můžu před svou další cestou přečíst příběh někoho, kdo podobnou cestu podnikl přede mnou.
Takže co bude následovat příště? Cestování po Borneu, cesta ze Singapuru do Bangkoku nebo putování z Vietnamu přes Kambodžu do Thajska.
Jakub Plas
spoluzakladatel Maso Here
